Bůh v nás aneb Nelžete sami sobě!
Málo kdo v nic a nikoho nevěří. I když si to třeba nechce připustit, v těžkých chvílích Boha shání. Ale kdo je to Bůh a jaký je jeho význam? Za postojem k němu často stojí lidé, kteří si jeho význam překrucují k obrazu svému a jeho jménem ostatním škodí….
Lidé svou odpovědnost skrývají za Boha,
také případnou slabost a nerozhodnost. Bůh se stal jakousi univerzální a všemocnou doktrínou pro toho, komu to vyhovuje. Pokud chceme najít Boha, je třeba si uvědomit pár věcí. Kdo jsme? Našli jsme alespoň část sama sebe? Co můžeme nabídnout? Odkud začít? A co je to vlastně Bůh?
Slůvko Bůh je mnohem starší než křesťanství
Naši slovanští předkové používali toto slovo k označení Hospodina tedy Gospodina - Hospodáře. Ještě ve starých filmech znějí věty a otázky typu - "Je hospodář doma?", Nebo "Bože požehnej hospodáři a jeho rodině". Ruština nemá písmeno "H", tak Bůh se nazýval Bogomil a Bohové Bogmi. Slovo Hospodin, tedy Hospodář se zachovalo ještě z předkřesťanských dob. Nepleťme si to s křesťanstvím, které dané označení jen převzalo. Slovo Bůh nemá křesťanský základ a význam. Je všemocné a vše objímající. Nic nežádá, jen JE. Pokud lžete Bohu, lžete jen sami sobě. Bůh jako mocnost nacházející a obsahující jen sebe, vytvořena pouze sebou samým a prosakující tuto atmosféru, Vesmír, planety a bytí jako houba - se otevírá všude. Je hloupé a dětinské hádat se o pravdě "svého" Boha. Každé náboženství si chrání a cení "jejich" Boha, ale ve skutečnosti je to jen jeden-jediný. Právě monoteistická náboženství / křesťanství, islám, judaismus / vidí Boha zkresleně a ve velmi úzké krabičce. Snaží se ho nacházet v nebi a dávat mu odpovědnost za jejich skutky a životy ... Ale taková síla se nedá jen tak přehlédnout a vložit uměle do hranic. Má Bůh hranice? Jistě nemá, protože jeho živá jiskra je v každém z nás. Pokud litujete a pomlouváte jiného člověka, kromě jiných neduhů, které si tím sami sobě tvoříte, zneužíváte a hodnotíte i Boha. Proto jsou karmické a duchovní zákony tak přísné. Jejich přísnost narůstá s duchovní zralostí člověka. Čím zralejší duchovní základ člověk v sobě má, tím přísnější pravidla pro něj platí a po porušení, přísnější tresty. Proč je to tak, to si povíme v jiném článku. Zamyslete se. Kolik je dnes rodin, kde je náboženství již od rodičů a ti zapíší své dítě na náboženskou výchovu jen proto, že se to má ... Chtějí dát dítěti dobro v podobě Boha. Jenže Bůh se už dávno nedává - ten se nachází. Zapsáním na náboženství a provedením přijímacích procedur jako biřmování, křest, ještě Boha nikdo na světě nenašel. Bůh se hledá v samotě. Pokud člověk chce skutečně k něčemu dospět nezíská to tím, že mu to je podstrčené. Ale najde se to v něm samo, vývinem jeho vlastní osobnosti. Tedy na příkladu. Dítě, které bylo automaticky vychováváno v křesťanské rodině jde sice jeho cestou, ale jeho vnímání světa a hranice jsou omezené, protože bere křesťanství jako takové a rodiče ho za hranice nepustí. Křesťanství jistý čas brojilo proti józe a východním filozofiím. Zde je příklad jak je někdo v krabičce, dusí se a kope nohama, že on nechce aby ho pustili, protože je mu tam dobře ... Jóga a věci kolem ní jsou hodnotné. Stejně jako křesťanství i když v jiném hávu. Zde se skrývá zaslepenost vizionářství.
Podstata je neztratit se
Najít cestu a stále se jí držet. I v lese jdete po vyšlapané cestě a víte, že ta vede tam a tam. Ale sjedete z ní, protože vás něco zaujalo. Víte, kde se nachází stará a pevná cesta, tak nebloudíte. V pohroužení se setkáváte s bohatstvím i vedlejších silnic. Právě ty vás formují. Tedy plní. Pevná cesta dává možnosti a bočními je plníte. Samozřejmě, můžete jít jen jednou, ale bude to túra sice poměrně bezpečná, ale málo překvapivá a dobrodružná. Náboženství neexistuje. Jen pouze jeho vnější rámec. Chození do kostelů, mše. Ale každý má tu svou víru v sobě. Proto je moc církve založena na manipulaci mozků, protože dobře vědí, kam je třeba jít, aby stádo bylo formovatelné. Polyteistické kultury, tedy vyznavači přírody a mnohobožství, / jakým jsou všechny přírodní kultury od Indiánů až po Slovany / jsou na tom o dost lépe, protože vycházejí z pochopení přírody a jejích zákonů. Chrám je příroda a duše člověka. Netřeba hledat Boha, nebo Bohy v nebi, ale všude okolo a hlavně v sobě. Jedna víra není lepší než druhá. Ale jsou tu jisté pevné normy, přes které kdo se hlouběji podívá, uvidí podstatu. Lidé chodící pravidelně do kostela ještě nejsou křesťany. Vším se člověk stává vlastním přerodem krve a potu. Nic hodnotného se nezrodí jen tak, za pár dní. Mnoho lidí si myslí, že svět zanikne, ale jen se změní. I to je božská podstata a její správné pochopení a využívání. Bůh nestvořil nikoho na utrpení, či klam. Vše je jen v nás. Ptáte se, proč je na světě tolik utrpení, jak to může Bůh dovolit? Jednoduše. Pokud se na to ptáte, utrpení a křivda je ve vás. Proč by se měl ptát člověk, který v sobě tyto emoce nemá? Často si splácíme. Duše na její cestě potřebuje k vývinu i takové pocity. Pokud se na to podíváme, bolest formuje. Ľudovít Veleslav Štúr na smrtelné posteli řekl - "Bolí a to je dobře.". Přesně tak. Bolest je osvobozující. Bez ní by radost ztratila na ceně. Stejně jako bílá na černé. I v bolesti lze využít svobodnou vůli. Buď se budeme litovat a zanevřeme na celý svět tím, že posoudíme a hodnotíme lidi jako podrážky od bot, nebo .... zamyšlením se vynasnažíme pochopit a podívat na věc z nadhledu. Vše se děje pro něco. A pak je tu naše svobodná vůle. To je zázrak! Pokud bychom ji neměli a neměli ani naše ego, těžko bychom se vyvíjeli. Svobodná vůle nám dává možnosti: Můžeš nožem ukrojit chléb, ale uříznout prst človeku.... Přírodní bytosti tuto možnost nemají. Pracují na základě nesvobodné vůle. Mají určeno co a jak mají dělat archetypy andělů z Kosmu. Těmi se řídí. I my máme určeno, co je třeba dělat. To říká naše svědomí. Ego zase namítá, věčně nás zkouší. Proto všechno utrpení si děláme jen sami. Bůh nestvořil zlobu a peklo. To jsme si vytvořili jen opět my sami. Myšlenkami, životy a skutky. Peklo existuje nezávisle na nás ... Cesta jedince je všemocná. Je potřeba vyjasnit si vztahy v sobě a při hledání místa na Zemi si dát do popředí i vztah s všehomírem - Bohem. Ať už ho nazýváte jakýmikoliv jmény. Třeba zmínit rozdíly mezi Bohem a Bohy. Bůh je všeobjímající energie, éter, zákon stvoření. Bohové jsou přírodní síly přetavené do vnějších, často i hmatatelných tvarů. Každá jedna země, každá hora, národ má své strážné bytosti. I Slunce, Měsíc, Vesmír. Tyto mocnosti nasály do sebe část božské podstaty, kterou jim dali lidé. Slované volali Boha Slunce Dažbog, Egypťané Ra. Síla je stejná, většinou měli podobné vlastnosti. Ale síla je také jméno. Jde sice o tutéž bytost, jen každý národ ji volá jinak. Proto toto poznání ruší všechny náboženské války a získání "pravosti" Boha. Jména našich rodných božstev Slovanů jako Veles, Perun, Mokoš, Svarog, Dažbog, Morena, Svantevít, Radegast, či Meluzína, Rusalka, Baba Jaga, to vše náleží jistým bytostem, jejichž síla se právě nejsilněji projevuje na území, kde jsou a vznikly. Tedy ve všech slovanských zemích. Zde mají své kořeny. Je tu jistá frekvence energie podléhající těmto božstvům a když se s ní člověk spojí tím, že vyšle podobnou myšlenku, sladí se se vším, co božstvu náleží. Proto je síla Peruna menší v Americe a tak silná v Rusku, Ukrajině. Vemte si kolik slov je odvozených od slov - Dub a Perun. Kolik jmen a příjmení. I v nich jsou jména Bohů. To vše jsou odkazy, které vnímavý a naladěný člověk dokáže rozpoznat. Kolik jmen má v sobě slovní základ Ježíš Kristus? Málo. Proto je křesťanská víra na našem území málo účinná a duchovní základ národa není vyživován. Křesťanství je tu prostě uměle přilepené! Doslova. Každý jeden národ má daný duchovní potenciál, který si pak má jedinec nezávisle na ostatních, sám rozvíjet. Ale nemůže to být dáno vírou, která jednak není původní na daném území a za druhé, byla mu dána násilím, vnucováním a krví! Proto církev ztrácí svou moc a tak očividně dělá chyby. Je už zbytečná, protože Bůh církev nepotřebuje. Potřebují ji jen lidé. Ježíš Kristus sem nepřišel rozhodně nic zakládat a už vůbec nechtěl, aby se jeho víra šířila takovým způsobem jako tomu bylo.
Jak to je dnes?
Lidé v kostelích jsou na oko zbožní, ale jejich aury jsou často nasáklé neodpuštěním, závistí a hněvem. Toto Kristus nechce. Kristus je láska, ano je. Ale tato láska není jediná na světě. My, Slované si tuto lásku umíme vypěstovat nezávisle na křesťanství. Příroda, rodné hodnoty, kultura, moudrost a duchovní základ našich předků a této země. Krista respektujme jako velkého učedníka a skutečně čistou osobnost. Respektujte jeho moudrost, učení, křesťanství. Pokud se pokusíte naladit myšlenkově na Krista pocítíte úžasnou energie a lásku. Skutečně velké hodnoty. Můžete si z ní něco vzít a i dát, ale nemáte se tím opájet, protože se chytáte lana. My jsme jiná země, jiná kultura. Je to, jako byste jedli jen samé banány místo jablek. Co je více přijatelnější pro nás? Banány nebo jablka? Banány chutnají, ale když jich člověk hodně sní, nedělají mu dobře. My na to nejsme stavění. Jablka jsou pěstovaná na naší půdě, mají naši rodnou energii. Pokud se vám poznání samo nabízí v jeho rozšířeném / a často zkresleném / významu, ztrácí časem na síle a hodnotě, protože je to opět jen pravda většiny. Pravda, která bude stát, i když mnoho kolem ní padne, se hledá zráním v samotě. Tu vám nikdo nenabídne. Stejně jako zkušený podnikatel nenabídne jeho "know-how" komukoliv. Každý to musí najít sám. O to je to hodnotnější ...
Představte si, že Bůh je všude
Alespoň jeho malé částečky, a ty jsou kolem vás ve vás, pronikají jako šíp vodou. Jste v tom až po uši. Nyní jen umět plavat, nebo se nevědomky topit. Důležité je odpustit sobě samému i jiným. Jen naivní lidé si myslí, že pokud řeknou "Odpouštím si" se tak se i stane. Odpuštění je složitý proces, vycházející ze srdce. Shrneme si to. Při hledání svého místa zde na Zemi se otázce Boha nelze vyhnout. Můžete ho vnímat, jak chcete, ale důležité je věřit. V něco. V Boha. Tato vysoká zářivá frekvence obsahuje v sobě hodně lásky, světla a pokory. Proč je to nutné? Jak by fungovala jediná buňka v těle, která by nevěřila, že ji zásobuje krví srdce, krev zase přináší živiny a odplavuje odpad? Mohla by takhle žít? Mohla by existovat jedna buňka v obklopení dalších bilionů jiných, jen sama o sobě, aniž by nevěřila v nic, co se kolem ní děje? Viděla by sice jiné buňky, ale to by bylo všechno. To, jak to všechno funguje, by si ani nepřipustila? Taková buňka je odsouzenec. Pokud si vytvoří bariéru, nic do ní nepronikne a mění se na rakovinnou. Začne ničit jiné buňky ve snaze přesvědčit je o své víře. To je nedostatek úcty a pokory. Díků. Té hlavně, protože co je náhoda? Výmysl! Vše se děje podle jistých norem a zákonů. Do těch vstupovat nesmíme. Ani je ovlivňovat. Jen respektovat. Hledání Boha v sobě začíná o samotě. Nikdo ho nemůže dát do vaší duše. Žádný člověk, ani křest či biřmování, či návštěva kostela, vrcholu hory. Pokud jste pány svých myšlenek a vědomě je řídíte, jste pánem svého života. Bůh vám v tom nepomůže, protože je moudrý. Nechá to na vás, máte přece svobodnou vůli. A kecy o církevní lásce bez hranic, to vynechme. Láska je tak všemocná, že se současným křesťanstvím má jen málo společného. Je všude. Bůh nadělil lásky všude stejně, tak proč by jí mělo mít jedno náboženství více a jiné méně? Není snad naše velikost v tom, kolik lásky je v nás samotných? K tomuto Boha nepotřebujete! Potřebujete ho, protože jste buňkou v organismu a potřebujete mu věřit. On zase trpělivě pozoruje a vnímá vás jako malé částečky, které mají v sobě stejný potenciál lásky. Nikdo není více, či méně. A on to ví. Bůh není dědeček s paličkou na mráčku. Bůh není výmysl! Bůh není trestající a hrozný. Bůh není nespravedlivý! Bůh je energie nad vším. Vaše jedinečné uchopení a uvědomění, pochopení si přítomného okamžiku ve spojení s vaší moudrostí, myšlenkami, vyzařováním ve spojení s vesmírným kololoběhem, pokorou a díky. To je Bůh. Vyšší energie, která je tak vysoká, že už jen když k vám přijde jeden z archandělů, nadchnete se nad tou silou. A to jsou "jen" archandělé. Co Bůh? Proto pojetí Boha v našem mozku bude vždy nedostačující. A těžko se hledá. Ale je třeba ho najít. To je nejvyšší cesta. Přirovnáme to k horolezci. Co žene muže, který se šplhá do výšky 7000 metrů? Leze po skalách, ledu? Každou chvíli se může zhroutit. Co ho žene? Co to je? Co v něm pramení a vybízí ho? Víra! Kdyby muž nevěřil, že dokáže vylézt na vrchol, podvědomí by mu spustilo mnoho impulsů na nedosažení cíle a nikdy by tam nevyšel. Ale ví, že tam vyleze. Věří v to. Už tam jeho část je a čeká ho tam. Spojil se s vírou, nadějí a pokorou. Člověk leze. To je život. Vrchol hory je Bůh. On však leze a říká si - "I tak nevěřím, že tam je nějaký vrchol a nějaký Bůh." "Tak proč lezeš člověče? Proč žiješ? ".Pokud nebude mít vyřešenou otázku v sobě, proč to dělá a nebude věřit, že tam ten vrchol je, potud se bude trápit. Věřit v Boha neznamená, že jsem někdo. Jsem křesťan. Ne! Jsem, jen jsem! Nic jiného. Vším se jen stáváme. Nic nedostáváme jen tak zdarma. Ale pozor. Na to, aby se člověk vůbec odhodlal vylézt na horu a už jen tu myšlenku v sobě rozdmýchat si potřebuje něco přečíst o lezení, vyzkoušet si slézt pár lehčích vrchů s vhodným oblečením a obuví. Teprve potom se může pokusit vylézt na vrchol - k Bohu. Proto je toto vše třeba hledat v sobě. Prací na sobě si postupně zkoušet imaginárně lézt po skalách, vnitřní očistou oživovat víru v dobré horolezecké boty a kvalitní oblečení. Pretavte to do praxe a pochopíte, že to je těžší proces jak se zdálo. Ale ne každý to dokáže. Z toho plyne, že ne každý dokáže pochopit Boha. A cestu k němu. Protože, když nechápeme sebe sama, tvoří se propast. Je třeba se vyznat v sobě samém.
Samota, příroda, meditace, hra na hudební nástoj, malování, kreativní práce, odpouštění, pozorování se,
všechno toto tvoří a spojuje nás se sebou samým. Teprve potom pomyslete na Boha. Jinak ho nepochopíte. Toto je velká chyba, kterou dělají křesťané. Obcházejí tuto práci na sobě a vše svěřují do rukou Božích! Odpovědnost za život, snímání hříchů, to vše za ně udělá Bůh? Vědí něco o svobodné vůli a karmě za každý skutek, ať je jakýkoliv? Jak mohou pochopit řízení Božích zákonů /ne přikázání!/, když se těžko vyznají v sobě? A kdo se nevyzná v sobě, těžko se vyzná v Bohu. Posloupnost a jistá systematičnost, návaznost prací zde má své místo. Současné křesťanství je o prioritách a slušném oblečeni v kostele. Lidi naprogramuje a oni jen konají. A kdo se vymkne z pravidel, toho křižují. Jako Ježíše. Ale křižují sami sebe. Boha je třeba hledat nejprve v sobě. Potom v přírodě, a když chcete, můžete i v kostele. Nelze lidi soudit, natož hodnotit. Každého je třeba přijmout takového jaký je a podle jeho zásluh. Když je člověku dobře tam, kde je, pak dobře. Nic krásnějšího není. Pokud to děláme upřímně a ze srdce.
