Člověk potřebuje člověka aneb Soužití několika generací
Soužití několika generací s sebou přináší výhody i nevýhody. Společně se na ně zevrubněji “podíváme” a probereme i to, jak zajistit soukromí všem obyvatelům velké domácnosti.
Nejčastější a nejsnazší způsob osamostatnění je útěk
Z domu, z citových vazeb, z povinností, z poslušnosti, a nejednou i z lásky. Pouze ten, kdo si svou osobní svobodu a lidskou dospělost uměl vybojovat v rámci rodiny, pouze ten má povoleno zůstat doma, s rodiči i se svým novým partnerem a dětmi. Třígenerační rodina není bez problémů, ale jestli ty nejjednodušší řešení jsou vždy ty nejšťastnější?
Nevýhody soužití s prarodiči mohou souviset
s malým prostorem moderního bytu, s každodenním narážením na sebe v kuchyni, či koupelně, se zbytečnou kritikou a nedostatkem porozumění, se vzájemným rušením při odlišnosti denního režimu, a vůbec s napětím mezi dvěma nestejnými představami. Vnouče si častým kontaktem s prarodiči rozšiřuje svůj sociální obzor, poznává jiné životní pohledy a jiné hodnoty. Čím širší je svět, který kolem sebe vnímáme, tím větší je osobnost, kterou se stáváme. Dítě se bez klíčku na krku vrací ze školy do obývaného bytu, kde má pro něj stále někdo čas i potřebné ocenění. V takovém prostředí se snadněji lidsky dozrává, přestože dítě jednou mnohem více citově zasáhne odchod babičky či dědečka, ale i to přispívá k životní moudrosti. I rodiče mohou občas získat volný večer, podněty k novým názorům, důvod k důstojnějšímu chování před zraky starších. Konečně je život s dětmi a vnoučaty i pro babičku s dědou rozhodně radostnější, než klid a nejednou i nuda vyprázdněného hnízda. Ani nejbližší však spolu často neumí přiměřeně komunikovat. Mladým chybí porozumění pro odlišnosti zralého věku a těm moudřejším tolerance pro nepochopitelné tápání mladých.
Praktické hledisko nabádá,
abychom neměli průchozí pokoje, aby všechny strany měly zaručenou relativní intimitu. Vhodná je také hned na začátku úmluva, která část chladničky komu bude patřit a v jakém čase si kdo vyhradí sociální zařízení. Pozdější domluvy bývají často bolestivé. Širší rodina může přispět k podpoře duševního zdraví, při nezralosti člena, ať už nezvládnutém egoismu, vynucující se pozornosti a pomoci, nebo přetrvávající autoritářství zbytečně narůstá mezilidské napětí. Pociťováná nutnost rozdělení pak prozrazuje nezaslouženost výhod spolubydlení. A budeme namáhavě dojíždět za stárnoucími rodiči a budeme jim o to méně pomáhat. Kde je více dětí, musí se o rodiče podělit. Odjezd do dalekých zemí dnes často znamená, že se nejstarší generace s tou nejmladší snad už nikdy nesetkají. Zůstávají pouze duchovní kontakty. Nejoptimálnější řešení nemá vzorec, nakládáme s individální podmínkami, s jedinou konstantou, že člověk potřebuje člověka.
