Děti a jejich přirozené vztekání

Netrestejte děti za to, co je přirozené. Máte dítě, které lže, rozhazuje věci, nenávidí zeleninu, je sobecké a divoké? Asi bude zcela normální. Netrestejte ho za projevy, které časem odezní. Dětská tvrdohlavost je způsob poznávání okolního světa. Dětští psychologové radí: dříve než dostanete chuť potrestat dítě, které je příliš "bláznivé", zamyslete se, proč je tomu tak a jakou etapou vývoje právě prochází.

Děti a jejich přirozené vztekání

Přibližně ve dvou letech si malý člověk začíná uvědomovat vlastní nezávislost: všimne si, že se dokáže přesouvat z místa na místo, může si vzít, co chce a říct „ne“. Postupně jeho potřeba prosadit vlastní požadavky roste a nechápe, proč ho ostatní neposlouchají a proč se mu nedaří zrealizovat svá přání. Díky tomu se často dostává do stavu frustrace a podléhá zlosti, kterou umí dát irelevantně najevo. V zájmu svých cílů dokáže donekonečna vřískat, kopat, házet se o zem, štípat  kousat ... , používá všechny sobě dostupné prostředky, aby dosáhlo svého.

Mezi třetím a čtvrtým rokem dítě zpozoruje, že některé věci se dají zatajit, začíná chápat, že pokud dospělí něco neviděli, nevědí, že se to stalo. V tomto věku však dítě ještě není schopné domyslet věci do konce, vidět je v kontextu, a také nerozumí existenci důkazů a tak klidně tvrdí, že žádnou čokoládu před obědem nesnědlo, ačkoli čokoláda není a ono je od ní celé umazané.

K dětskému prostředí neodmyslitelně patří rozházené věci. Děti totiž mají přirozenou potřebu hýbat se, nacvičovat motoriku; ale jelikož teprve začínají, jsou neohrabané, nemají nad svými pohyby žádnou kontrolu a většina předmětů, kterých se dotknou, skončí "rozmetáno" po okolí. I takový výsledek je však dokáže potěšit, a když dospělí věci seberou, "rozmetací akt" ihned s radostí zopakují, pokračujíc takto v nácviku pohybů.

Při sestavování dětského jídelníčku je třeba respektovat, že děti přicházejí na svět s chutí na sladké a upřednostňují jídla, která se podobají mateřskému mléku. Na všechny ostatní chutě si musí postupně zvyknout a oblíbit si je. Zuřivé vyplivováním například zeleniny by tedy nemělo být pro rodiče důvodem k rozčilování. Většina dětí se "propracuje" k širšímu spektru chutí přes sladší podoby jídel.

Pro dítě je také zcela přirozené, že se nedělí o své vlastnictví, a dokud se to naučí, netřeba z toho dělat vědu a příliš důrazně ho napomínat. Malé dítě opravdu nemůže vědět, že dělení má sociální smysl a přináší jistý efekt. Až postupně přijde na to, že dělením může i něco získat- kamaráda nebo možnost, že se někdo o něco podělí s ním.

Známé divoké chování dětí, které většinu rodičů přivádí do (oprávněného) zoufalství, je určitou formou poznávání okolního světa. Je sice samozřejmé, že děti si potřebují i vybít energii a odreagovat se (tím se velmi neliší od dospělých), ale typická dětská "pošetilost" je především projevem snahy porozumět svému okolí a začlenit se do prostředí; jinak řečeno, je to projev touhy ovlivňovat se navzájem s ostatním lidmi. A to jim lze jen těžko zazlívat.
 

Autor: Lenka Kostková