Dítě nepotřebuje tělesné tresty, ty jsou projevem slabého rodiče

Trestat dítě fyzickými tresty? To je stále diskutovaná otázky mezi rodiči, pedagogy i zdravotníky. A je tu i postoj celé společnosti k dětem jako takovým. A není to jen otázka úspěšné výchovy, skrývá se zde základní názor na vztah člověka k člověku. Stěží lze přesvědčit ty, kteří se nechtějí zamýšlet nad tím, že velikost člověka je v jeho schopnosti se kriticky zamyslet, zdůvodnit si své chování a umění empatie.

Zákaz tělesných trestů by měl zamezit týrání dětí,
pokud se však nebude vztahovat na rodinné prostředí, kde si rodiče mohou dělat co chtějí, pak zapomínáme, že právě tam dochází nejčastěji k ubližování. Proti vnějšímu zákazu, který nikdy není stoprocentně účinný, stojí vnitřní rozhodnutí a osobní závazek dlouho předtím, než se dostaneme do afektu, ke kterému nás čas od času přivede i to nejmírumilovnější dítě. Přesvědčení o vhodnosti či neúčinnosti tělesných trestů stojí na úspěšnosti zákroku, postoji k lidské důstojnosti a sledovaném cíli dětského vývoje.

Jak tedy působí tělesný trest?
Nechá dítěti pocítit, že je slabší a nemá šanci se prosadit. Některé se stáhne a celý život bude ustupovat před větší silou, jiné začne vzdorovat a neustále bude bojovat za své domnělé práva, bez ohledu na utrpení, které si tím způsobí. Další bude u slabších agresivní a mezi silnějšími pokorné. Co je však významné, trest znamená vyrovnání: udělal jsem špatně, potrestali mě, nemusím o tom víc přemýšlet. Ztratili jsme příležitost budovat osobnost dítěte zevnitř, podnítit vývin jeho svědomí, prohloubit světonázor. V situaci, kde bude naděje vyhnout se trestu, zvolí si příště snadnější cestu. Mimochodem, trestání, bití a odmítané děti bývají podstatně horší a nepřizpůsobivější. Tresty zhoršují mínění o sobě a tím výrazně ovlivňují jejich chování.

Ocenění dobrých skutků je tím nejúčinnějším výchovným prostředkem, přijatelným pro dítě a pohodlným pro dospělého.
Tělesný trest rozruší dětské city a zabrání kritickému myšlení. Ale zda nechceme dítě vést k tomu, aby se vědělo logicky a kriticky zamyslet, mělo hluboké city a dostatečně pevnou vůli? Jak jinak ho ubráníme před nebezpečími moderního světa, než spoluprací a soucítění s nejbližšími dospělými? Pokud jednou ztratíme s dítětem vztah, můžeme ho tlouct, jak chceme, lásku a poslušnost v něm už nevzbudíme. Tělesný trest je kritikou na negativní chování, ale výchova je spíše podporou a povzbuzováním pozitivního. Je potřeba dopředu naznačit, co je vhodné, již v předškolním období pěstovat intenzivní osobní zájmy, trpělivě vysvětlovat a velkoryse odpouštět nezdary ...

Projevovaná důvěra v dítě působí i na dálku, v nepřítomnosti, ba ještě i po konečném odchodu rodičů napadne dítě, co by si naši pomysleli, jak by měli radost ...
Tělesný trest dělá vztahy s dětmi povrchnějšími, vypočítavějšími a méně empatickými. V touze vyhnout se trestu nemáme čas ani vůli myslet na rodičovský žal, jejich strach a obavy. Pocity vlastní slabosti provokují vzdor.
Dospělá bláhovost předpokládá, že pár fackami nebo údery na zadek se vše rychleji vyřeší, jenže tělesný trest ztrácí časem na účinku a jiné prostředky jsme nezavedli, takže nyní hrozí bezmocnost dospělým. Vychovávat dítě znamená současně vychovávat i sebe. Existuje tolik nejrůznějších návodů "co s dítětem", ale zapomínáme, že pokud je příklad nejúčinnějším výchovným činem, pak je i sebevýchova tím tou přístupem. Jak být dospělým se dítě naučí pozorováním dospělého, ne příkazy.

Fyzicky trestající rodič je přehnaně sebevědomý,
těžko chápe myšlenkový proces a city dítěte, neumí být sebekritický a vyvolává zbytečné napětí, kterým netrpí pouze jeho rodina, ale i on sám. Vždyť rodič se stejně jako dítě musí podrobit logickým zákonem života, zdravě žít, hledat své místo ve společnosti, naplnit volné chvíle tvořivostí.

Výchova znamená vzít dítě na ruce a společně objevovat krásy života.
To je jejich lidský úděl a nejednou se dítě ujme vedení, protože lépe vycítí krásu nadcházející chvíle. Rodičovství je šance prožít bohatší a krásnější život. Za tělesným trestáním dětí cítíme mechanický názor na ně, jsou jakoby materiálem podléhajícím fyzikálním zákonům. Je to omyl, člověk je už v dětském věku často nevypočitatelný a snadno neovlivnitelný. Je naivní podlehnout svému dospěláckému afektu a nepřihlížet na citové rozpoložení dítěte. Důstojnost člověka předpokládá kritický pohled na sebe a dostatečně hlubokou empatii k druhým.