Duševní masochismus - jeho typy a projevy

Duševní masochismus nemá nikdo rád. Záliba v trápení bývá nejednou důsledkem snahy zbavit se vnitřní osamělosti a zaujmout okolí. Ale cyklus nářků a lavina stížností z nikoho neudělají vyhledávaného společníka. Duševními masochisty bývají většinou ženy.


V terminologii sexuologie se pod pojmem masochista rozumí člověk, kterého sexuálně vzrušuje a ukájí fyzické trýznění a psychické ponižování. Ve dvacátých letech minulého století Sigmund Freud pojem masochismus rozšířil - přidal k němu slovo morální. A svět byl obohacen o novou duševní úchylku -"zálibu v trápení". Podle Freuda má pro morálního masochistu vyhledávání trápení velký motivační a stimulující význam. Pro jeho okolí samozřejmě již podstatně menší.


Na rozdíl od introvertního masochismu, při kterém postižený vynechává okolí "ze hry" a jehož příčiny jsou podstatně hlubší a složitější než osamělost či nespokojenost, "nářekový masochismus" je přiměřeně teatrální. Ve vážnějších případech může jít i o šifrované volání o pomoc (příčinou mohou být např.. výčitky svědomí nebo tragické vzpomínky, přičemž vrstvení problémů má potlačit ty předchozí), ale ve většině případů jde jen o určitý druh úniku, ventilování nespokojenosti a strhávání pozornosti okolí.


Duševní masochisté "nářekového typu" se často řídí heslem "když se věci nemohou mít tak, jak chci, ať mě aspoň všichni litují ". Stěžování je těší, uvolňuje, dává jim pocit zadostiučinění a důležitosti. Bývají to většinou ženy, protože jsou zvyklé svobodněji projevovat své emoce. Muži se svých nezvládnutých emocí obvykle zbavují formou agresivity, výbuchů zlosti a náladovosti.
Masochistky "nářekového typu" bývají značně hlučné, patetické, mimořádně otevřené vůči téměř neznámým lidem, s kterými jsou ochotny bavit se o těch nejosobnějších záležitostech. Zaseknou se ve vlastním "utrpení" a jen málokdy projeví zájem o problémy jiných, a pokud se tak stane, je to zejména proto, aby si "zasoutěžily" (kdo je na tom hůře?) a mohly vytáhnout ještě nějaký trumf a šokovat. Dobrou radu "přestaň naříkat a konečně něco udělej!" považují za absolutní nepochopení a neodpustitelnou hrubost. 

Očekávat od duševních masochistek, že se jednoho dne vzpamatují a pochopí, kolik tolerance již okolí vynaložilo při jejich zvrácené psychoterapii, je marné. Doporučuje se proto "šoková terapie":
1. Nahrát výlevy dotyčné osoby na diktafon a pak její celý záznam s přiměřenou hlasitostí přehrát. (vnímavější typy opravdu zažijí šok.)
2. Nasměrovat "věčnou trpitelku" na pomoc lidem v nouzi, aby zjistila, co jsou skutečné problémy a strasti. (Pokud jde o více -méně normální osobu s přiměřeným morálním kreditem, odkloní myšlenky od vlastních problémů a ztratí potřebu litovat se.)