Historie medicíny - chirurgie
Chirurgie patří mezi nejstarší obory medicíny. Název tohoto oboru pochází z řečtiny. Ale první písemné doklady jsou ze starověkého Egypta. Samostatnou kapitolu tvoří indická medicína, která dala základ dnešní plastické chirurgii.
Název chirurgie je odvozen z řeckého cheiro-ruka; ergein-pracovat
Jak z názvu vyplývá, jde o jeden z mála oborů medicíny, kde kromě vzdělání a schopnosti logického myšlení hraje velkou roli i manuální zručnost. V minulosti bylo synonymem slova chirurgie i ranhojič, protože se téměř omezovala na léčení ran a úrazů. První chirurgické kroky vykonalo lidstvo už v době kamenné, odkud máme poznatky na kosterních nálezech s výskytem dobře zhojených zlomenin, které by se bez zásahu zvenčí nezhojily ve správném postavení. Rovněž zhojené trepanace rány na lebkách svědčí o prvních chirurgických zásazích, i když šlo pravděpodobně o vyhánění zlých duchů.
První písemné záznamy o chirurgických výkonech máme od starých Egypťanů,
kde medicínu vyučovali a šířili mezi sebou kněží a byla silně ovlivněna náboženskými představami. První učebnice chirurgie byla vydána mezi 2 500 až 3 000 let před naším letopočtem a jmenuje se podle svého objevitele Papyrus Smithův. Její autorství se připisuje Imhotepovi, osobnímu lékaři faraóna III. dynastie Zoser III .. Egyptská chirurgie byla na tu dobu na vynikající úrovni pro skvělé anatomické znalosti, které získali při balzamování. Víme, že egyptští odborníci dokázali odstraňovat kamínky z močového systému, napravovat zlomeniny, reponovat vykloubeniny, odstraňovat nádory, provádět obřízky a jiné. Dokonce měli u vojska zřízenou funkci vojenského chirurga. Jejich vědomostmi byly výrazně ovlivněny národy žijící v těsném styku se starým Egyptem, ale hlavně Řekovy. Vztah lékaře a pacienta v tomto regionu byl ovlivněn drakonickými tresty při medicínském neúspěchu. Pokud lékaři zemřel pacient, uťali mu ruku nebo mohl být i odsouzen na smrt.
Samostatně se vyvíjela indická medicína,
která byla v poměrné izolaci od okolního tehdejšího civilizovaného světa. Jejich skvělé výsledky byly připisovány hlavně rituální čistotě. Jako první na světě dokázali provádět operace trávicího traktu, při kterých používali velké mravence, které nejprve jako svorku nechali svými velkými kusadly zakousnout se do k sobě přiblížených okrajů rány a pak jim odtrhli hlavičky. Tímto způsobem fixovali oba okraje rány podobně jako steh nebo jako moderní a hlavně drahé mechanické svorky. Byli zakladateli plastické chirurgie, když vyvinuli metodu přenosu kožních laloků jako náhradu (z důvodu různých trestů) odseknutých nosů nebo uší. Používaly se kožní laloky z čela nebo líce (tzv. Indická plastika).
Řecká škola dovedla starověkou chirurgii téměř do dokonalosti
Hipokrates jako jeden z prvních léčil na základě empirie (vlastních zkušeností a svých předchůdců). Předpokládal u všech nemocí přirozenou příčinu a nikoli zásah bohů. Perfektní znalost anatomie byla základem práce každého tehdejšího chirurga. Zlomeniny se napravovaly tahem a protitahem, byly známy různé druhy dlah a byla stanovena první klasifikace zlomenin. V nemocnicích se otevíraly operační sály, pro které platily zvláštní hygienická pravidla. Řecká Hipokratova škola, jakož i kultura a náboženství, ovlivnily medicínu a myšlení starověkého Říma natolik, že původně všichni lékaři byli zajatí řečtí otroci a až později podle jejich nauky se začala formovat vlastní římská lékařská škola. Řím, který neustále vedl dobyvačné války, vybudoval síť vojenských chirurgů a polních nemocnic, kde bylo empiricky objevených mnoho - na tu dobu revolučních - postupů. Zdokonalila se metoda hemokoagulace (zastavení krvácení popálením horkým železem a podvazování cév). Do té doby se amputace pro vážné zranění prováděny pouze v místě devastované odumřelé tkáně, kde nehrozilo krvácení. Nová metoda zároveň zachraňovala mnoho zraněných před vykrvácením. Chirurgie jako medicínský obor fungovala do 3. st. n.l. Po rozdělení Římské říše začal vývoj chirurgie stagnovat. Postupně začala jako obor dokonce upadat. Pomalu přicházela doba temna.
