Hledání práce a jak nepropadat depresím

Psychika lidí bez práce trpí. Pomoci může psycholog. Aby ztráta zaměstnání nevyhnala člověka do depresí, je lepší přijmout i méně přitažlivou práci. To lidem radí psychologové.

Co může udělat s psychikou člověka ztráta zaměstnání?
Psychika je velmi citlivá na každou činnost člověka, kterou vykonává. Mnoho lidí je takových, co když vypadnou z pracovního procesu, najednou nevědí, co mají dělat. Pokud nemají koníčky, zahrádku, sbírání známek. To je jedno jaká, ale aktivita tam musí být. Představte si, že jste někde činný, je o vás zájem, vytváříte nějaké hodnoty, produkty a najednou  se dostanete do situace, kdy jste mimo, málokdo má o vás zájem. Nápor na psychiku je velmi velký.

Co se děje s takovým člověkem? Dá se to ilustrovat na modelu, který vypracoval profesor Harisson. Hovoří o čtyřech fázích.

První fáze je šoková. Najednou jsem zůstal mimo, na ulici, najednou nemám peníze. To je šok. Trvá přibližně tři měsíce.

Pak nastává - a to je kuriózní, ale je to tak - fáze optimismu. Jsem sice mimo, ale ještě mám dostatek sil, umím si najít práci, budu chodit po konkurzech.

Třetí fáze je obdobím pesimismu. Jakmile se nám nedaří zaměstnat se, najít si nějakou činnost, dochází k pesimizmu. K černému vidění. Nač jsem tu, pro koho jsem potřebný?

Poslední čtvrtá fáze je fází fatalismu. Člověk se dostal do situace, že ať dělám co chci, nic se mi nedaří, nic nevychází a nic s tím neumím udělat. Toto je obecný model, který funguje prakticky vždy.

Která fáze je nejhorší?
Samozřejmě, ta čtvrtá. V ní totiž člověk absolutně ztrácí aktivitu.  Výzkumy s tvořivostí u nezaměstnaných zjistili , že u nich velmi rychle klesá stupeň tvořivosti. Co se děje v naší psychice? Existuje takzvaný problém hledací činnosti. Je to něco, co velmi zjednodušeně funguje tak, že pokud jsem aktivní, činný, mám zájmy, tak se mi i daří. Jsou situace, že čeho se chytíte, co uděláte, všechno se vám daří. Tato aktivita je spojena se syntézou mozkových katecholaminů. Funguje to jako bludný kruh. Čím více se vám daří, tím více dochází k syntéze, a tím je člověk lépe naladěn, tím se i lépe cítí. Opačný případ je, když se tato aktivita ztrácí. Tedy jde i o případ nezaměstnaných. Když se aktivita ztrácí, dochází k disociaci mozkových katecholaminů. A nástupu opačných bludných kruhů. Čím jsem méně aktivní, tím více upadám, ztrácí se mi chuť, optimismus, nálada. Je to velmi zjednodušeně řečeno, ale takto to funguje.

Výzkumy ukázaly, že po půl roce nebo delším čase, který trvá nezaměstnanost, člověk poměrně rychle ztrácí obecnou tvořivost. Jako kdyby upadal a to je přesně ten bludný kruh.

Proč jedni lidé zvládají tyto situace lépe, jiní hůře?Určitě je to i povahou. Ale ukázalo se, že mnohem lépe zvládají výpadek z aktivního života ti, kteří si umí přizpůsobit okolní svět. Ne, že oni se přizpůsobují, ale naopak- oni si umí přizpůsobit své okolí. V podstatě si sami vyberou, co budou dělat, s kým se budou scházet.

Co je pro člověka, který ztratí práci, nejhorším rizikem? Upadnutí do deprese, sebevražedné úmysly?
Většinou ti slabší, více zranitelnější, odcházejí dříve. Jsou to právě ti, kteří se snaží přizpůsobit tomu, co se děje. Ale ten přizpůsobovací proces je příliš složitý. V této souvislosti se připomínají  konkrétní čísla před několika lety. Jsou alarmující. Až 27, dokonce 30 procent mladých lidí do 21roků trpí depresemi. Je to tím, že současný společenský systém je náročný na adaptaci. Tito mladí lidé jsou nejčastěji zranitelní. Samozřejmě, nejsou to ty nejzávažnější patologické deprese, u kterých by člověk musel být hospitalizován, ale už je to signál-pozor! Proces včleňování do společnosti je velmi složitý. Vypadá to tak, že ti, kteří nejsou odolní, ti, kteří jsou více zranitelní, na nich to má větší dopad, zvládají situaci hůře. 

Čili ti, kteří věci neberou příliš vážně a mají nadhled, ty nezaměstnanost psychicky nepoloží? Dá se to tak říct. Když si umím uvědomit své možnosti, schopnosti, své síly a nějakým způsobem to dokážu sladit s tím, co ode mě očekává společnost, jsem na tom lépe, než když mám o sobě nějaké přemrštěné mínění. Například perfekcionisté mívají takové problémy.

Jak může okolí pomoci člověku, který je bez práce a uzavírá se do sebe? Dá se to vůbec? Prvořadá je komunikace s ním. Člověk se nemůže dostat do situace, že ho odepsali ještě i jeho nejbližší. Na druhé straně, zkušenosti jsou smutné. Často se stává, že když přestane být člověk platný v práci, přestává být platný i v rodině. Vypadne finanční příjem, lidé často už ani nejsou schopni se aktivně zabývat tím, co je kolem nich. A toto bývá důvod ke střetům v rodině.  V každém případě s ním je třeba komunikovat. Musí mít pocit, že ho držíte, že je to dočasná záležitost, že to přejde. Jenže pokud to nikam nevede, tak i ten, co se snaží pomoct, rezignuje. A když všichni rezignují, není východiska

Kdy by měl nezaměstnaný vyhledat odbornou pomoc? Ve fázi pesimismu. Když začne nastupovat tato etapa, kdy člověk začne upadat a snižuje se jeho aktivita, tehdy je nejlepší zajít k psychologovi. Pro podržení, posílení, na usměrnění je ideální pomoc psychologa.

Je lepší přijmout práci "pod svou úroveň", nebo zůstat nezaměstnaný? Podle odborníků je lepší přijmout práci, jaká se nabízí. Může to být jen přechodné. Je lepší nevypadnout z pracovního procesu. I když máte místo, které neodpovídá vaší kvalifikaci nebo schopnostem, udržuje vás v činorodé praxi. Máte pak možnost posunout se dál. Ale tady je riziko, že sousedé a známí začnou na vás ukazovat prstem: "Aha, bývalý ředitel a dnes dělá vrátného!". To na psychice také nepřidá. Toto sociální hodnocení tu vždy bude, s tím je třeba se vyrovnat. Obrnit se vůči němu. Říci:"Já pracuji, já si hledám práci, já se z této nelehké situace dostanu."  A na řeči sousedů nedat.

Co se doporučuje lidem, kteří ztratí práci? Jak se mají udržet v psychické pohodě? Nesmí to vzdát, musí být neustále činní, to je ten základ úspěchu v hledání a nacházení nové práce!