Ideální žena nemusí být dokonalá, ale musí se mít ráda!

Ideální žena současného století by měla být dokonalá a to za všech okolností. Měla by být dokonalá manželka, matka, pracovnice, ale i kamarádka a dcera. Neustále by měla být v dobré náladě, vkusně oblečená, dokonale nalíčená. Ale samozřejmě by měla být i v dobré fyzické kondici, s notnou dávkou inteligence a patřičným vzděláním. Že se tomuto ideálu nepodobáte? Nezoufejte, alespoň vás nečekají v budoucnosti návštěvy psychoterapeutů.

Vždyť pomalu z každého ženského časopisu na nás doslova křičí dobré rady,
jak se stát dokonalou milenkou s neuhasínající vášní v posteli, dokonalou ženou, která stíhá rodinu i kariéru, a pozornou kamarádkou, která vždy ochotně vyslechne svou přítelkyni. Bla, bla, bla ... Po stresujícím dni v práci (kde mimochodnom také každý očekává, že budeme dokonalými), a pohledu na chátrající domácnost asi lze taktéž jen těžko čekat, že nás zachvátí vlna vzrušení jen co jsme děti uložili do postele a manžel nás výmluvně plácne po zadku. Připadá vám to celé jako scéna ze špatného amerického filmu? Nuže pravdou je, že takto to u nás "frčí" ve většině domácností. Až má jeden pocit, že to téměř nezvládne.

Zkusme trošku zpomalit a položit si otázku: Nedalo by se to všechno dělat i trošku jinak?
Zastavit na chvíli a přečíst si svůj oblíbený časopis, udělat si pleťovou masku, napustit si vanu plnou až po okraj, zda si jen tak pro radost nalakovat nehty svým oblíbeným lakem cyklámenové barvy? Na chvíli vypnout a dobít si baterky? Položme si ale otázku: Kdo vyhoví jí? Pokud sama neudělá první krok, bude to těžké. Pro ni, i pro její blízké. Jak vlastně zjistí, co by si přála, když roky žila životem jiných? Jak má nyní začít žít svůj život? Těžká otázka, ale odpověď se určitě najde. Stačí jen poodkrýt závěs a nahlédnout do své duše. Duše plné zážitků z dětství. Když jsme blbli, dováděli a bylo nám jedno, co si kdo pomyslí. Tehdy jsme byli sami sebou a bylo nám ukradené, že tohle bychom neměli, aby se náhodou někdo neurazil. A tak jsme se dostali na kořen věci.

V každém z nás dřímá jedno úžasné,
bezstarostné dítě, které jen čeká na to, až ho znovu objevíme. Po dlouhých letech, kdy jsme s ním nepromluvili ani slůvko, to může být těžké. Ale přece! Nestojí nám to za to? Možná se opět přichytíme při tom, jak se těšíme z barev duhy a plápolání křídel motýla. Možná nám v tom trošku pomohou i naše ratolesti, naše děti, či vnoučata. A opět v sobě najdeme tu lety zapomenutou živelnou sílu, která nám vlévá krev do žil. A tehdy se možná vzpamatujeme a zjistíme, že náš manžel se už možná neotáčí za každou sukní, která projde kolem, ale s radostí nás zvedne do výšky a zašeptá: "Jsem šťastný, že tě mám, jsi láska mého života." Protože paradoxně, jen když milujeme sami sebe a jsme ochotni něco pro sebe udělat, jen tehdy jsou i jiní ochotni udělat něco pro nás.


Mohlo by vás také zajímat