Co je osteoporóza a jak se s ní dá žít?

Jak se žije se zlodějem kostí? Se zlodějem kostí či tichým zabijákem, jak se často osteoporóze říká, jen v Čechách žije kolem půl milionu lidí. Tomu, že jde o vážný problém, nasvědčuje i fakt, že podle České unie proti osteoporóze si každých 30 sekund někdo v Evropské unii zlomí v souvislosti s tímto onemocněním kost.

I když jde o dlouhodobý proces, dnes už lidé trpící osteoporózou nemusí díky nové léčbě každý den užívat léky.  Navíc celkové přímé náklady na léčbu jejích následků se v rámci Evropy odhadují na více než 36 miliard eur ročně a v důsledku stárnutí populace by do roku 2050 mohli stoupnout až na 76,7 miliardy.

Problém je o to závažnější, že osteoporóza nebolí. Vysoký počet pacientů se neléčí a my lékař nemají značný prostor pro zvyšování péče o takové pacienty.

Prevenci by mohl pomoci i speciální test, který je přístupný na internetu. Testem dostávají praktičtí lékaři nástroj, aby odhalili riziko u svých pacientů a případně včas nasadili léčbu.

I když jde dlouhodobý proces, dnes už lidé trpící osteoporózou nemusí díky nové léčbě každý den užívat léky. Nová léčba osteoporózy, podávaná ve formě injekcí jednou za šest měsíců snižuje riziko zlomenin u žen s postmenopauzální osteoporózou. Tou trpí přibližně každá třetí žena a každý pátý muž ve věku nad 50 roků. Navzdory velmi dobré zdravotní péči, které se našim pacientům s osteoporózou dostává, mnohé statistiky ukazují, že v běžné praxi až 50 procent z nich nedodržuje dlouhodobě předepsanou léčbu. To má za následek zvýšení rizika zlomenin až o třicet procent v této skupině pacientů. Mezi nejčastější důvody přerušení léčby patří její vedlejší účinky, potřeba setrvání ve vzpřímené poloze, několik omezení, které je třeba dodržovat při užívání léků, ale i obavy z dlouhodobé terapie. Několik z těchto důvodů však novou léčbou mohou být eliminovány.

Kost je velmi aktivní tkáň, v níž během celého života dochází k odbourávání a novotvorbě kostní hmoty. Klíčovým faktorem odbourávání kostní tkáně je tzv. rank ligand, na který se nová léčba váže. Zabraňuje se tím řídnutí i lámavosti kostí. Odhaduje se, že osteoporózou v Evropské unii trpí 30 procent postmenopauzálních žen a více než 40 procent z nich utrpí během svého života v důsledku onemocnění zlomeninu. Zlomeniny, zejména kyčelní, mohou mít devastující účinek. Až 24 procent žen a 33 procent mužů v důsledku nich do jednoho roku po úrazu umírá. Proto se osteoporóza považuje za nejzávažnější onemocnění pohybového ústrojí.

Rizika se však dají snížit vhodnou stravou, pohybem a dodržováním léčby. Třetina pacientů však na své onemocnění reaguje omezením pohybu. Tvrdí, že tak chtějí zabránit nechtěným zlomeninám. I když je při osteoporóze zvýšená opatrnost na místě, stárnutí nemusí znamenat ztrátu aktivního života. Je však třeba vyhýbat se sportům, které riziko pádu a následné zlomeniny zvyšují. Naopak, nejvhodnějším a nejpřirozenějším pohybem je chůze.

Odborníci navíc doporučují i ​​změnu stravovacích návyků. Doporučují potraviny bohaté na vápník (brokolici, pórek, petržel, mléko či mléčné výrobky).

Nemoc se nevyhýbá ani mužům. Už i ve vztahu k mužům se o osteoporóze mluví jako o zdravotním problému. V časopise Osteoporosis International byly zveřejněny výsledky Kanadské multicentrické studie osteoporózy (Camos), během které vyšetřili dva tisíce mužů a sledovali je pět let. Z jejích výsledků vyplývá, že existuje rozdíl mezi poznatky a běžnou klinickou praxí v diagnostice a léčbě osteoporózy a zlomenin u mužů nad 50 let. Ve studii sledovali 2187 mužů z devíti kanadských měst. Informace o diagnóze osteoporózy, zlomeninách a léčbě shromažďovali pravidelně pomocí detailního dotazníku. Denzitometrické měření bylo děláno na začátku studie a po pěti letech. Z výsledků studie vyplývá, že diagnostika a léčba osteoporózy u mužů se zlomeninou na podkladě nedostatku traumat je nízká. Na začátku studie jen 2,3 procenta a na konci studie 10,3 procenta mužů se zlomeninou mělo diagnostikováno osteoporózu. V pátém roce bylo při diagnóze osteoporózy  67 procent pacientů léčených bisfosfonáty a 87 procent kombinací vápníku a vitamínu D. Studie ukázala, že o osteoporózu mužů je malý zájem. Až 90 procent těch, kteří měli zlomeninu při malém úrazu, ji nemělo diagnostikovanou, a tedy ani léčenou. Problematika diagnostiky a léčby byla dlouhodobě sledována zejména u žen. Už několik studií však říkají o tom, že je třeba sledovat i muže. Jsou však zapotřebí další výzkumy k rozpoznání rozdílů v patofyziologii, epidemiologii a v rizikových faktorech u mužů a žen, které by se pak mohly uplatnit v diagnostice a léčbě.

Zlomenina u malého úrazu by však měla být jasným signálem při diagnostice osteoporózy. Navíc z poznatků vyplývá, že muži mají vyšší riziko úmrtí po zlomenině krčku kyčelního kloubu.

Trochu historie:

Řídnutím kostí trpěli už lidé ve starém Egyptě. Dokazují to nalezené mumie staré více než 4 tisíce roků. Ve starověku a středověku se osteoporóze velká pozornost nevěnovala. Změna nastala až v 17. a 18. století. Jako první si řídnoucí kosti všiml v 18. století anglický chirurg John Hunter, který zjistil, že kosti starých lidí jsou tenčí. Uznání se však dočkal až více než sto let po své smrti, když si francouzský patolog Georges Jean Chrétien Frédéric Martin Lobstein v roce 1830 si všiml, že někteří pacienti mají "díry" v kostech. O dalších sto let později, v roce 1930, přišel americký lékař Fuller Albright na to, že náchylnější k osteoporóze jsou ženy po menopauze. V roce 1940 začali toto onemocnění léčit.

V roce 1960 začali nemoc vyšetřovat denzitometrií, díky které ji lze odhalit v počátečních stádiích. V roce 1984 americký Národní institut veřejného zdraví zařadil osteoporózu na listinu vážných nemocí a jako vhodnou terapii doporučil estrogenovou terapii, podávání vápníku, správnou výživu a cvičení.

Přestože se jí věnuje dostatek pozornosti, nepodařilo se ji do dnešních dnů zcela zvládnout. Hlavní důraz však lékaři kladou na prevenci.