Jak čelit úzkosti ze smrti?

Jak čelit úzkosti ze smrti a otázce: Co bude potom? Smrt v dnešní době není často skloňovaným pojmem. Současnost se vyznačuje zejména honem za penězi, pozicemi, krásou, je to období rychlosti a stále se zvětšujícího toku informací. V tomto boji o pohodlný život člověk zapomíná rozvíjet své duchovní hodnoty, a pokud někdo považuje za rozvíjení duchovních hodnot jednu hodiny jógy týdně, tak to nestačí.

I duchovní oblast jsme totiž transformovali jen do jakéhosi trendu, je to nálepka, za kterou skrýváme prázdnotu. Není tedy žádným překvapením, že lidská smrtelnost je téma odstrčená do pozadí. Co se však stane, když je s ní "dnešní" člověk nevyhnutelně konfrontován?

V minulosti umírající osoba své poslední dny trávila mezi nejbližšími rodinnými příslušníky. Byl to čas na rozloučení se, čas na emoce, čas na akceptaci toho, co přichází a bilancování předešlého života. Jak se k umírajícím stavíme dnes? Většina z nich končí na nepohodlné posteli mezi čtyřmi bílými stěnami sterilně páchnoucího nemocničního prostředí. Lékaři často bojují o život do posledního momentu, nadhodnocují své schopnosti a nepřipustí si prohru v pravou chvíli.

Výzkum z Harvardu ukazuje, že až 70 procent pacientů na onkologické klinice uvádí nenaplnění spirituálních potřeb kněžími či jinými osobami ve zdravotnickém systému. Tyto potřeby jsou totiž zanedbávány a nahrazeny soustředěním se na technický pokrok dnešní tzv.. "vítězné" medicíny.

Zakrývání si očí před procesem umírání může být jednou z příčin rozšiřujících se neurotických onemocnění, když neuróza vystupuje jako převlečená a potištěná úzkost zvláštní smrtelnosti.

Jak čelit takové úzkosti? Odpovědí je nespočet, každý má možnost najít si svou cestu, stačí jen zodpovědět tu dobře známou otázku, visící nad naší existencí: "Co bude potom?"

Víra pomáhá

Stále masová většina populace nachází odpověď právě v náboženství, ve víře v Boha. Víra v procesu setkávání se se smrtí vždy hrála důležitou roli. Rituály spojené právě s umíráním měly pro věřící velký význam, dávaly jim možnost ulevit svému smutku, podělit se s blízkými. Tak to alespoň fungovalo v minulosti. Je i dnešní věřící člověk schopnější zvládat boj se smrtelností? Věřící lidé nacházejí odpověď, která jim zjevně stačí. Zajímavé však je, že mnoho lidí svou zbožnost objevuje často až za 5 minut 12. Není víra někdy jen šátkem, který si vážeme přes oči, neschopní přijmout konečnost naší existence?

Žurnál Americké Lékařské Asociace uvádí výsledky studie, zabývající se nevyléčitelně nemocnými osobami. Věřící pacienti byli třikrát přístupnější k podstoupení agresivních medicínských zásahů. Místo klidného odchodu volili cestu bolesti a trápení se dalšími lékařskými pokusy o uzdravení. Do poslední chvíle věřili, že Boží vůle je zachrání a přinese "zázrak" do jejich životů.

Individuální respekt k rozmanitým názorům na problematiku smrtelnosti by měl být základním postojem každého psychologa či psychiatra. Není důležité, jakou cestu zvládání si člověk vybere, důležité je, aby na tuto cestu vykročil. Skrývat sám před sebou toto téma znamená jen potlačovat samozřejmý strach, který  později může zkomplikovat základní lidské fungování. Právě samozřejmost tohoto strachu znamená, že máme právo si ho prožít, na chvilku se mu poddat, pokusit se najít své odpovědi, a dovolit smrtelnosti, aby se stala přirozeným a pravděpodobně finálním mezníkem našich životů. Pravděpodobně ... "