Psychoterapie a léčba léky se vzájemně doplňují

Psychiatři a psychologové vzájemně nebojují, jen tato představa je velmi rozšířená. Mnozí si například myslí, že podle psychologů stačí psychoterapie, zatímco psychiatři nasadí léky a tvrdí, že "vyprávět si s pacientem" je zbytečné ".Tato představa je však  zastaralá, překonána a nemoderní a pokud se jí ještě někdo drží, znamená to, že nekráčí s dobou.

Léky a psychoterapie. Vzájemně se vylučují nebo doplňují?

Některé stavy se v psychiatrii bez farmakoterapie neobejdou, a to nepopírá žádný zodpovědný psycholog. Naopak pacienti, kteří užívají léky, většinou profitují z psychoterapie, s tím zase musí souhlasit každý moderní psychiatr. Každý odborník má k jedné z metod osobně blíže.

Je psychoterapie doménou psychologů?

Ne. Podmínkou toho, aby se někdo mohl nazývat psychoterapeutem či poskytovat psychoterapii je psychoterapeutický výcvik. Může ho absolvovat psycholog, psychiatr, ale například i sociální pracovník. Jsou psychiatři, kteří se věnují spíše tzv. biologické psychiatrii a předepisují léky, jiní spíše léčí psychoterapií. U nás  sice smí léky předepisovat jen lékař (psychiatr), ale například ve Spojených státech i klinický psycholog. I na tomto příkladu je vidět, že tyto profese vzájemně nebojují, ale doplňují se. To, že člověk, který pacientovi předepisuje léky, by neměl být zároveň jeho psychoterapeutem, nijak nesouvisí s kvalitou psychoterapie poskytované jedním či druhým, ale spíše s tím, že jako lékař je v jiné roli než psychoterapeut. Je ale běžné, že jeden a tentýž člověk některým pacientům "pouze" předepisuje léky a s některými pracuje psychoterapeuticky.

Je možné, že někteří lidé potřebují v tom akutním stavu těžké deprese jen užívat léky a nikomu o s nikým o problému nemluvit?

Psychoterapie je náročná a pokud z ní má dotyčný profitovat, musí jí být schopen. Musí být například schopný vést rozhovor. A člověk v akutní fázi, nejen deprese, ale i jiných psychických poruch, nedokáže tyto nároky splňovat. Proto v nejakutnějším stavu se nejprve předpisují léky a až potom, když ho z této  akutní fáze dostanou, přichází ke slovu psychoterapie. I lékaři na akutních psychiatrických odděleních si s pacienty v rámci možností vyprávějí, ale ne každé "vyprávění si "s pacientem je psychoterapií.

Prvotní obava pacienta zajít k psychiatrovi nejčastěji provází ostuda, "co když se tam rozpláču ". Pláčou lidé často v ambulanci?

Většina pacientů, se kterými se psychiatr setká, nepláče. Pláče pouze menšina. Možná tato otázka pramení  z představy, že za psychiatrem chodí lidé s nějakými vztahovými problémy, například po rozchodu. Ano, i takoví chodí k psychiatrovi, ale zdaleka nejen oni.

V dnešní době mají lidé z antidepresiv obavy. Jaké nejčastěji? Proč je nechtějí?

Nejčastější obavou je závislost. Přitom antidepresiva závislost nezpůsobují! Způsobují ji některá psychofarmaka, například proti úzkosti. Ano, jsou lidé, kteří užívají antidepresiva dlouhodobě, někteří z nich i celoživotně. Ale stejně diabetici užívají celoživotně inzulín. Depresivní lidé jsou tedy na antidepresivem závislí přesně v tom jistém smyslu jako diabetici na inzulínu, ne ve  smyslu drogové závislosti.

Pokud se s antidepresivy pacient "uklidní" a nezpůsobují mu nežádoucí účinky, co je jejich nevýhodou?

I antidepresiva mají nežádoucí účinky. Jako při každém jiném léku třeba zvážit, zda benefit z nich užívání převáží nad riziky a nežádoucími účinky. Ty závisí na konkrétním antidepresivu. Patří sem průjmy, zácpy, sucho v ústech, úbytek váhy nebo přibírání. Platí to i pro období těhotenství a kojení. Z pochopitelného důvodu neexistují studie, v nichž by se těhotným ženám cíleně dávala antidepresiva a zkoumal jejich vliv na plod. Obecně však platí, že pokud žena užívající antidepresiva otěhotní, ne vždy se vysazují. Zvažuje se riziko a profit, protože depresivní matka může být pro dítě rizikovější než antidepresiva v době kojení. Negativní vlivy matčiny deprese na dítě jsou již dobře známé.

Lidé si občas hrají na velké hrdiny, chtějí si pomoci sami, přesvědčují se o tom, že léky nepotřebují. Na druhé straně je tu však deprese, která se asi naší "silou" porazit nedá. Je pravda, že pokud se neléčí, prohlubuje se a sama od sebe nevymizí?

Jsou lidé, kteří si nedají ani Ibalgin, když je bolí hlava nebo zub, a raději tu bolest "vydrží". Zároveň ne každá psychická bolest je hned deprese a dá se vyléčit antidepresivy. Například ztráta blízkého člověka je bolestivá a smutek, který po ní následuje, je obvykle "normální" a dokonce nutný. Tento "normální" smutek se neléčí léky. Kdy je smutek ještě "normální" nebo již projevem deprese, je na individuálním zvážení odborníka, jakož i rozhodnutí pacienta, zda předepsané léky chce užívat. Výjimkou je případ, kdy člověk v rámci duševní choroby ztrácí náhled, resp. neuvědomuje si, že je nemocný a není ke svojí nemoci více kritický. V takovém případě se léky ordinují i ​​proti jeho vůli, ale to se děje na nemocničních odděleních, a je to přece jen výjimečné.