Štěstí dětí - prevence drogových a jiných závislostí

Jeden slavný spisovatel řekl, že neutíká za štěstím, protože štěstí musí běžet za ním. Asi na to tom něco pravdy bude, protože každý z nás již má vyzkoušené, že čím víc se za ním plahočí, tím víc mu uniká. Ano, štěstí by mělo být důsledkem a ne cílem. A tomu musíme naučit i své děti. Naučit je, aby si vážili krásy a jedinečnosti života. Ale na to je musíme připravit. Ne, je neustále ochraňovat, ale naučit také, jak se mají v konkrétních situacích adekvátně chovat.

Především náš biologický organismus je zdrojem zdraví i budoucích dětí
Kdo ubližuje svému tělu, týrá nejen sebe, ale i potomky včetně těch ještě nepočatých. Podobně ohleduplný vztah k těhotné ženě je praktickou láskou nejen k ní samotné, ale i k budoucímu dítěti. Proud života přesahuje naše individuální bytí.

První tři roky života, které si později téměř nepamatujeme, vytvářejí naše celoživotní potěšení
Potřebujeme však naplnit tři základní potřeby: pozornost (to je konkrétní, nesentimentální láska), porozumění (schopnost vcítit se do dítěte a dívat se jakoby jeho očima) a ocenění (podpora tvořivosti a pochvala narůstajícího výkonu). V opačném případě, pokud dítě odmítáme nebo jej rozmazlujeme, ponese si celoživotní komplex nenaplnění. Mluvíme o reaktivní poruše vztahu, kdy se dítě nenaváže na blízkou osobu a ta se mu citově nepřiblížila. Údajně většina delikventů a kriminálníků takto trpí, ačkoli absolutně přerušení vztahu bývá vzácné. Jinými slovy, dítě potřebuje člověka, aby se stal člověkem. Nejčastějším důvodem neschopnosti přátelských vztahů a partnerského soužití, respektive poruch chování, je počáteční nedostatek lásky a porozumění.

Nejkrásnější projev přiměřeného rodičovství je radost z dítěte
Nezapomínejme na milý humor, kterému rozumí již jednoleté dítě a výrazně přispívá k vzájemné spolupráci, spojuje dospělého s dítětem ve společné úloze, a neruší zbytečnou autoritou a následným vzdorem. Pokud útlé dětství umožnilo splynutí s rodinou, vyhrocený věk od 3 do 6 let vyzývá k životnímu zakotvení ve světě, rozšíření vztahů směrem ke společnosti a zejména k úpěnlivě hledání a vytváření osobních zájmů a rozvoji individuálních předpokladů. Kdo se nenaučí žít tvořivě, žije destruktivně. Zbytečně budeme naříkat nad teenagery, že je nic vážně nebaví, zmeškali jsme příhodný čas.

V předškolním věku nás děti ještě rády sledují,
napodobují a vítězoslavně občas překonávají, jelikož narůstá jejich iniciativa i sebedůvěra. Zde kdesi jsou začátky pozitivního programu, zde bychom jednou zpětně mohli hledat případné příčiny nudy a destruktivních postojů. Je to sice radostný věk hry, ale jaký významný filozofický dosah představuje pro celou další budoucnost si uvědomíme až později, s hrůzou zjišťujíc, že jsme promeškali to nejvnímavější období. Jistě, není to nic zcela fatálního, ale s pokračujícím časem to bude stále obtížnější a méně nadějné napravovat. Vyhrocený věk vyžaduje spustit pevné kotvy osobních zálib a objevovat v dítěti skryté potence, protože pouze tak si lze zamilovat život. To je úžasný zisk dětství, který si ponese celým životem.

Český výraz "zvídavosť" dobře charakterizuje školní období
směřující k poznávání a sebevzdělávání.Nyní je jedinečná příležitost, ale i  povinnost,  věnovat se duši a navzdory případným vhodným sportovním zájmům kultivovat vyvíjející se osobnost. Kde-tu si něco hezké přečíst, navštívit koncert vážné hudby nebo divadlo, zúčastnit se dospěláckého rozhovoru a zamyslet se nad společenským směřováním či ochranou krajiny. Protože zajímavý život znamená především neustálý kontakt s kulturou minulosti i současnosti, která podněcuje touhu po vlastní tvorbě. Najít si ve škole kus radosti, samozřejmě i ve vztahu se spolužáky a oblíbenými učiteli, ale také v mimoškolní činnosti. Ještě stále se totiž dotváří osobnost, dosud se neuzavřel její harmonický vývoj. Nyní můžeme bourat různé předsudky, nedůstojné moderního člověka, pravda, pokud jsme se jich sami zbavili. Neponechávajme dítě napospas nejrůznějším vnějším vlivům, zachovejme si společně kontinuitu kultivovaného dialogu.Dítě školou povinné nám dobře poradí nejen u počítače, ale také s porozuměním jeho touhy, jak bychom se měli, my rodiče, k sobě navzájem chovat. Syndrom zavrženého rodiče je selháním dospělých a křivdou dítěti!

Dospívání přináší schopnost zamilovat se, překročit okruh vlastního já, směrem k druhému člověku
Teď se ukáže síla citového vztahu s rodinou, která sebevědomé dítě nenasměruje k útěku ani k nebezpečnému odmítnutí rodičovských hodnot, ale v narůstající spolupráci umožní postupnou emancipaci s opětovným sblížením. S intenzivními osobními zájmy není dospívání životním problémem, ale významnou příležitostí.

Největší nebezpečí spočívá v drogách, delikvenci a předčasném sexuálním životě.
Nejednou si takto mladí porouchají celou budoucnost, ale hodně závisí na umění dospělých nepřerušit kontakt a umět nacházet a podporovat pozitiva. To, co očekáváme, má tendenci uskutečnit se. Platí to stejně o důvěře i o kritice. Stěžovat si na dospívající děti je hříšná sebekritika! Mnoho, velmi mnoho se dá zachránit i ve zdánlivě beznadějných případech, pokud rodiče sami dobře a zodpovědně žijí, nabízejí tak model bloudícím dětem, ke kterému se mohou dříve nebo později vrátit.

Nakonec tzv. páté období dětství na přechodu k dospělosti
volá mladé k zodpovědnosti, k odvaze převzít závazky ve studiu i v osobních vztazích, ale především projít tzv. filozofickou pubertou, kriticky přehodnotit rodičovské i společenské postoje a stát se tak nejen citově, ekonomicky, ale i názorově dospělým. Souhlas nebo odůvodněné odmítnutí rodičovských ideálů a myšlenek nijak nemusí zmenšit jejich vzájemnou lásku, ba naopak, hlubší porozumění vede často i k odpuštění. Nestačí jen dát život, je třeba i vychovat dítě k tomu, aby ho naplnilo.


Mohlo by vás také zajímat