Vztah může zabít i upřímnost

Upřímnost je vlastnost, kterou nelze stoprocentně zařadit mezi kladné vlastnosti. Někdy lze slovo upřímnost, zaměnit i za drzost a “upřímně” míněná slova vyvolají u osloveného značnou nevoli. Jak to tedy s upřímností v běžném životě je?

Jako příklad si vezmeme vztah partnerský,
protože tento vztah bývá často nosným ale i nejcitlivějším a nejbolestivějším místem člověka. Když začíná setkávání budoucích partnerů, muž se snaží ukázat vždy jako pravý gentleman, vždy ochotný, vstřícný, pozorný, pokaždé naslouchající naše nekonečné monology o kamarádce a matce a všem co nás trápí. V jednom momentě je vášnivý jako hrdina z romantického filmu, ve druhém chladný a rozvážný minimálně jako James Bond. My, ženy, jsme každý den stejně krásné, upravené, okouzlující, chápající, perfektně vaříme a stále jsme připravené ocenit jeho námahu v práci. Při této příležitosti lze apelovalat na pány, aby nám nevyčítali celé hodiny, které i kvůli nim trávíme v koupelně. Milí pánové, neumíte si představit kolik práce dá namalovat se tak, abychom byly krásné a přitom vypadaly nenamalované. Ale vraťme se k původní tématu, je zcela samozřejmé a přirozené, že se na začátku snažíme vypadat a chovat tak říkajíc na jedničku. Důležité je však, že bychom měli ukazovat dobré vlastnosti a to ty, které opravdu máme, a ne takové které tak říkajíc hrajeme nebo vylepšíme, abychom se více zalíbili. Každý z nás už určitě něco takového udělal. Jen je třeba počítat s tím, že se tento stav bude od nás vyžadovat po celý další čas daného vztahu. A tak se nám pak často stává, že po čase, když nás zavalí každodenní problémy, si už ani neumíme vzpomenout jaké to vlastně bylo kdysi a často se ptáme, kde je ten člověk do kterého jsme se tak zamilovali. Odpověď je možná jednoduchá, stojí před námi takový jaký je, jen nahý bez hry na někoho lepšího. Takový jaký je a vždy byl. Nemyslíme tím patologické stavy, kdy se někdo tak změn,í že už ho nikdo nepoznává, to už je jiná kategorie změn. A tady jsem narazíme na otázku upřímnosti. Pokud bychom byli od začátku k sobě upřímní a ukázali tomu druhému dobré i špatné stránky, chtěl by s námi vůbec být? Neutekl by nám ještě před tím než bychom se stihli opravdu poznat?

Je určitě dobré ukázat druhému na sobě to krásné, ale neměli bychom opomíjet
že ten člověk může být právě v procesu zamilování se do nás. A pokud my budeme hrát někoho jiného, ​​respektive upravíme sebe na krásnější, máme vůbec právo na tyto jeho city? Patří pak tyto city nám? Každý máme své slabůstky, silné a slabé stránky, a tak jako my je akceptujeme u druhých je pro nás důležité, aby i u nás byly akceptovány. Ale co když zjistíme, že nám na tom druhém něco nevyhovuje a my nejsme schopni to tolerovat, je lepší volit upřímnost nebo mlčení? Pokud zvolíme upřímnost je možné, že se vztah naruší. A pokud zvolíme mlčení není to rezignace? Není pak jen otázkou času, kdy tento stav přeroste do nezájmu, který v konečném důsledku zničí mnohem více, než malá chvíle upřímnosti k sobě? Pokud budeme roky mlčet o něčem co nás trápí, je pak vůbec namístě žádat změnu? Vždyť pokud tomu druhému nikdy neukážeme svůj svět, má vůbec možnost ho poznat? Jak už říkali naši předkové, "němému dítěti, ani máma nerozumí."

A tak přicházíme k závěru že upřímnost je namístě, ale.....
Je velmi, velmi důležité, jak a kdy se k tomu odhodláme. Může se nám totiž stát, že pokud budeme k někomu upřímní neztroskotáme ani tak na samotné pravdě, jak na nesprávném okamžiku. Nezapomínejme, že všechno má svůj čas. Vždyť sami víme, že jsou dny, kdy nás nic nedokáže vyvézt z míry a jindy se vzbudíme ve stavu, že bychom rozbili i svatební porcelán, jen abychom si nějak ulevili. A tak neopomínejme správně naladění jako sebe, tak i člověka, se kterým chceme komunikovat. Nálada v daném momentě dokáže udělat hotové zázraky. Takže, když už máme něco na srdci, nepokoušejme se o komunikaci, když ten druhý už beztak chodí jako tygr v kleci. Raději zvolme vyčkávací metodu, nebo se ho prostě nejprve pokusme jemně naladit, připravit. Neboť i pro poslech je třeba mít sílu a když máme dobrou náladu, jsme určitě silnější, než když nás obchází deprese a smutek...

Je pravda, že jsou věci o kterých je třeba mluvit a nám se zdá, že na to nikdy nebude správný moment
a takové věci opravdu existují. Když už to je prostě třeba říci, tak je to třeba alespoň udělat jemně a s citem a chce to trpělivost. Vždyť po každé bouřce se jednou musí vyjasnit. A tak ještě malá úvaha k zamyšlení: Pokud volíme mlčení a klid, zkusme se zamyslet, jestli je to ještě ticho nebo už ticho před bouří. A pokud volíme vždy a za každých okolností upřímnost, pouvažujme, jestli je to ještě upřímnost nebo již konflikt. Stará známá zlatá střední cesta, s dobrou náladou a špetkou, nad problémy povznášejícího, humoru dokáže mnohem více, než se zdá.


Mohlo by vás také zajímat