Poruchy učení u dětí

Děti s poruchami učení už nikdo odepisuje.Některé děti zvládají školu zcela bez problémů, jiné sedí bez úspěchu nad knihami celé hodiny.Pokud psycholog zjistí, že něco není v pořádku, posílá dítě k speciálnímu pedagogovi. Ten dítě testuje dále a zjišťuje, které dílčí oslabení způsobují nedostatky, stanoví diagnózu a nastaví trénink. Někdy je učitelé či rodiče považují za lajdáky nebo ostudu rodiny. Přitom děti mohou trpět speciálními vývojovými poruchami učení, které vznikají jako důsledek jemného poškození centrální nervové soustavy.

Vývojové poruchy učení bývají často dědičné. Rodiče s dyslexií by měli počítat s tím, že jejich dítě bude trpět stejnými problémy. Pravděpodobnost je až padesátiprocentní. V žádném případě však poruchy učení nesouvisejí s inteligencí a nejsou překážkou dalšího vzdělávání.
Děti s poruchami učení mají potíže s udržením pozornosti, soustředěním, pochopením učiva, psaním, pravopisem, matematikou. Pokud jsou navíc stresované a nedoceněné, je to závažnější problém než samotná porucha.

Poruchy učení a chování jsou nejčastější příčinou, které rodiče s dětmi přivedou k psychologovi a následně ke speciálnímu pedagogovi.
Když se s rodiči podrobně popovídáme, zjistíme, že s dětmi byly problémy už ve školce, jen jim nikdo nevěnoval pozornost.
Při nástupu do školy by dítě mělo splňovat určité předpoklady - psychické, tělesné, fyzické a společenské. Pokud nesplňuje byť i jeden z nich, může to být začátek jeho pozdějších potíží s učením, ale i se začleněním se do kolektivu. Speciální pedagogové už ani moc nemluví o dyslexii či dysgrafii, ale spíše o deficitu dílčích funkcí. Stačí, pokud má dítě narušenou jednu složku, například ve zrakovém vnímání, a problém je na světě. Může se však mluvit jen o tom, že má problémy s porozuměním, rychlostí nebo technikou čtení. Nedá se ještě říct, že je dyslektik. Pokud mluvíme o dítěti s deficitem dílčích funkcí, jeho vývojová úroveň není harmonicky rozvinutá. To, následně způsobuje poruchy učení nebo chování, které se projeví obvykle ve školním věku.

Diktát jako složitá věc
Jednoduchý diktát najednou vypadá jako složitá věc. U většiny lidí se všechny dílčí funkce rozvíjejí rovnoměrně a psaní diktátu zvládnou bez problémů. Pokud však dítě trpí deficitem některé funkce, projeví se to jako příznak poruch učení nebo chování.
K poruchám učení bychom měli přistupovat jinak. Pojem dyslexie je už takový zprofanovaný, že pokud má dítě i ten nejmenší problém, už ho označí za dyslektika. Rodiče často přijdou s jasnou diagnózou. V první řadě se jim musím vysvětlit, že nesmí být překvapeni, pokud jim nějakou poruchu „dys“- nepotvrdí. Aby se mohla stanovit diagnóza, je nutné znát intelekt dítěte a vyšetřit všechny dílčí oslabení. Problémy s učením může způsobit i to, že dítě se nepřipravuje na vyučování, nemá podnětné sociální prostředí nebo dostatečný intelekt, a ne poruchu učení.

K čemu vede opisování z tabule
Je jedno, jestli si problému všimne rodič, nebo učitel, takové dítě musí projít především důkladným psychologickým vyšetřením. Důležité je zjistit jeho intelekt, který se skládá z dvou složek. Dítě může mít jednu složku velmi vysokou a jednu velmi nízkou. První složka je verbální - to jsou komunikační schopnosti, a druhá neverbální, té říkáme názorová. A právě v ní může být narušené zrakové vnímání. Pokud psycholog zjistí, že něco není v pořádku, posílá dítě ke speciálnímu pedagogovi. Ten dítě
testuje dál a zjišťuje, které dílčí oslabení způsobují nedostatky, stanoví diagnózu a nastaví trénink. Pokud má dítě narušené zrakové vnímání, může mít problémy naučit se číst. Cvičeními se dá čtení trénovat. Nenapravuje však dyslexii, ale pouze to, co ji způsobuje. Často do celkového hodnocení nepíšeme, že dítě trpí dyslexií. Do zprávy se nepíše, že má poruchu rychlosti či techniky čtení nebo poruchu porozumět textu.

Dnes je škola velmi náročná, nezbývá čas ani prostor na názornost. Na prvním stupni základní školy děti často sedí v lavicích a něco opisují nebo přepisují. Mnoho učitelů si myslí, že děti si musí psát poznámky. Často se stane, že se pak soustředí jen na to, aby opisovaly z tabule a nemají čas poslouchat výklad. To by se mělo změnit, škola by měla být více kreativní, brát v úvahu vývojové hledisko. U malých školáků problémy často spouštějí i špatně nastavené osnovy. Již od prvňáků či druháků se vyžaduje náročné abstraktní myšlení. Dítě by však mělo pracovat s trojrozměrnými úkoly, které si názorně představí.

Slovní slepota
Zmínky o dyslexii se objevily už v polovině 19. století. Tehdy ji výstižně nazývali slovní slepotou. Rozhodující význam pro výzkum, diagnostiku a nápravu specifických poruch čtení měl však až americký dětský psychiatr Samuel Torrey Orton.
Světová neurologická federace v roce 1968 definovala specifické poruchy učení jako poruchy, které se projevují problémy v nabývání školních vědomostí a poznatků v běžném vyučovacím postupu při přiměřené inteligenci.
Poruchy učení objevili lékaři. Když profesor Jacques Lorda z lékařské fakulty ve francouzském Montpellier jako 52 letý utrpěl úraz mozku, ztratil schopnost slovně se vyjadřovat i schopnost porozumět psaným slovům. Po určitém čase se jeho porucha upravila a sám Lorda ji v 18.století popsal jako amnesii verbální, tedy ztrátu slovní paměti. Výzkum pokračoval, ale až v roce 1977 byl v USA schválen zákon, který zajišťoval práva amerických dětí s poruchami učení na vhodné ohodnocení. V roce 1981podobný zákon schválili ve Velké Británii.

Géniové a ostatní dyslektici
Americký rocker Ozzy Osbourne má cosi společného s nositelkou Nobelovy ceny Carol Greiderovou. Rovněž Winston Churchill se zakladatelem Microsoftu Billem Gatesem. Všech jmenovaných spojuje dyslexie. Ne všichni dyslektici jsou však géniové. Jsou mezi nimi lidé intelektové nadprůměrní, ale i průměrní. Podle literatury je vyšší výskyt dyslexie u chlapců jako u děvčat.
Abychom nezapomněli na další génie, kteří trpěli touto poruchou. Patřil k nim i Leonardo da Vinci, Albert Einstein, Walt Disney, Pablo Picasso, ale i žijící celebrity jako Steven Spielberg, Tom Cruise, Johny Deep, Jamie Oliver. A bylo jejich mnohem více, například i slavný pohádkář Hans Christian Andersen, vynálezce žárovky Thomas A. Edison nebo americký prezident John Fitzgerald Kennedy.

Za specifické poruchy učení dítě nemůže. Rovněž nemůže za to, že jeho nervový systém dozrává opožděně. Jaké jsou pravé příčiny poruch, zatím neznáme. Ovlivňuje jejich však mnoho faktorů. Způsobit ji může cokoliv: léky, které matka v těhotenství užívá, její strava, těžký porod…
Některé poruchy mají na svědomí samotní rodiče, kteří kladou na své potomky přehnané požadavky. Pseudodyslexii spouští i strach z učitele.

I když dětí s poruchami učení přibývá, dnes se už budoucnosti obávat nemusejí. Dnes už je nikdo neodepisuje. Studují a mohou se z nich stát úspěšní lidé. Kdysi byly, bohužel odsouzeni na učňovskou školu bez maturity. Naštěstí ty časy jsou už za námi. I když je jasné, že z dítěte, které má problém s počty nikdy nebude úspěšný matematik, může být úspěšný v humanitních směrech.